Můj milý, sbohem…

Můj milý,

nastal čas loučení. Známe se skoro 20 let, ale tvůj život byl o mnoho, o mnoho delší. Pamatuješ doby dobré, kdy jsi mohl přihlížet radostnému skotačení dětí na zahradě i doby zlé, kdy tě tyto děti a jejich rodiče  museli nedobrovolně, se slzami v očích opustit. Nastal čas tvého plného rozkvětu, síly a plodnosti, ale věřím, že tvá duše nezapomněla.

Jaké bylo radostné shledání po dalších dlouhých 40 letech, kdy se tyto děti  se svými dětmi a už i jejich dětmi mohly  s tebou opět obejmout. Jak jsi zajásal, že si zase budete na blízku a svojí silou a moudrostí budeš znovu ochraňovat ty, kteří v myslích a s láskou vzpomínají na své blízké, kteří ti dopřáli toto krásné místo pro život.

Život šel dál a ty jsi mohl opět pozorovat radostné hry dětí kolem sebe. Tvá mohutná koruna byla útočištěm mnoha malým dušičkám a tvé mohutné, olistěné paže poskytovaly bezpečí a v létě ochranu před žhavým sluncem.

Každý den jsem mohla vnímat tvojí krásu, sílu a proměnu. Tiše jsem tě žádala, abys v prudkých poryvech větrů pevně stál a nepředstavoval pro nás žádné nebezpečí a ty jsi mé prosby vyslyšel. Přesto tvé paže již mohou být křehké a tělo je za ta léta poznamenáno zubem času.

A tak dnes nastal tvůj poslední den, kdy naposled se tvé mohutné větve tyčily v mrazivém ránu k modré obloze.

Děkuji. Děkuji za tu sílu, plody a ochranu, kterou si nám zde poskytoval. Zažil si tu čtyři generace a proto skoro se slzami v očích vnímám tvůj odchod jako poselství – poselství ke změně a k novým začátkům. Tvojí duši navždy uchovám ve svém srdci.